rod, -u m. (6. j. -ě, -u) 1. společenství všech potomků jedněch prarodičů; pokolení 2, plemeno 3: starý český r.; šlechtický, panovnický, královský r.; r. Přemyslovců; poslední potomek svého rodu; to je u nich v rodě; je podobou do otcova rodu rodiny; vykládal o jeho (psa) rodu (Jir.) rodokmenu; přen. básník Nezvalova rodu druhu, typu 2. poněk. zast. společenství lidí blízkých narozením, původem, krajem, jazykem aj.; kmen 3; národ 2: Čech rodu slovanského (Pal.); r. Chodů (Jir.); – spojil jsem v národ různé rody (Vrchl.); přen. expr. členové rodu tabákového (Ner.) kuřáci 3. skupina jedinců s urč. společnými znaky; rodina 5: poněk. zast. r. bílých ptáků (Mácha); rody bělostných lilií (Hál.); bot., zool. systematická jednotka zahrnující nejblíže příbuzné druhy; log. třída předmětů se společným podstatným (rodovým) znakem 4. původ (národnostní, krajový, společenský, vrstvový, rodinný ap.): je rodem Čech; být prostého rodu; byla rodem horalka; s usedlostí od rodu srostlý (A. Mrš.) od narození; nejstarší dle rodu (Šmil.) prvorozený 5. poněk. zast. pohlaví 1: doktor o ženském rodě zažertoval (Jir.); domácí chamraď mužského rodu (A. Mrš.); jaz. jedna z mluvnických kategorií jmen: přirozený r. (mužský, ženský) podstatných jmen shodující se s pohlavím; mluvnický rod (v češtině mužský, ženský, střední) mluvnický význam (kategorie), podle něhož se zařazují podst. jm. do skloňovacích typů a podle něhož se řídí shoda 6. jaz. slovesný r. (genus verbi) mluvnický význam (kategorie) sloves vyjadřující poměr slovesného děje k podmětu; slovesný r. činný, trpný mluvnická kategorie slovesa vyjadřující činnost tak, že původce činnosti je mluvnickým podmětem věty, aktivum, nebo tak, že původce činnosti není mluvnickým podmětem věty, pasívum