rukopis, -u m. (6. j. -e, -u) 1. způsob psaní charakteristický pro jedince, to, co je rukou urč. jedince napsáno; písmo 2: mít pěkný, úhledný, nečitelný r.; poznat něčí r.; výtv. osobitý styl, technika urč. malíře, řidč. sochaře 2. podoba slovesného n. jiného díla, textu jako podklad pro tisk; toto stadium slovesného díla (zkr. rkp.): r. románu, úvodníku, slovníku; odevzdat do tiskárny r. psaný strojem; posuzovat r. díla; provést změny v r-e 3. stará psaná literární památka, zvl. z doby před vynalezením tisku (zkr. rkp.): vzácný středověký r.; katalog r-ů universitní knihovny; liter. Hradecký r., R. hradecký staročeská památka ze 14. stol. obsahující veršované skladby; R. královédvorský, Královédvorský r. (zkr. RK), R. zelenohorský, Zelenohorský r. (zkr. RZ), Rukopisy (zkr. RKZ) podvržené, domněle staročeské památky ze zač. 19. stol.; boj o R-y; zdrob. *rukopisek (Preis.), expr. *rukopejsek (Herrm.), -sku m. (6. mn. -scích); rukopisný (*-pisní Klicp.) příd. 1. psaný rukou: r-é poznámky (v knize); r-é noty; r-é umění pěstované v středověkých klášteřích umění psát (rukopisy) 2. k rukopis 2, 3: r-á pozůstalost; – r-é kancionály; r-é oddělení knihovny kde jsou uloženy staré rukopisy; r-é boje týkající se pravosti Rukopisů; přísl. rukopisně: zř. psát r. rukou; – řidč. r. zachovaná památka v rukopise; r. šířený spis; *rukopisový příd. k 3: otázka r-á (Herb.) Rukopisů