schopný příd. (v přísudku a v doplňku často též tvary jmenné -pen, -pna,...) 1. (čeho; řidč. k čemu; s inf.) (čast. o živých bytostech) mající vlastnosti k něčemu potřebné; způsobilý (k čemu), takový, kt. je s to: člověk s. práce, hrdinství; být schopen (schopný) zločinu; s. akce, odporu; komise je schopna se usnášet; je schopen, neschopen (sloužit ve vojsku ap.); nebýt schopen (ani) slova nemoci, nedovést ani promluvit; být všeho schopen mít sklon ke každé špatnosti; vůz není schopen jízdy; – zvěst s-á otřásti všemi vrstvami naší společnosti (Čap.-Ch.) 2. vůbec způsobilý se uplatnit; zdatný, nadaný, talentovaný: to je s. člověk; s. žák; s. pracovník; mladý, ale s. lékař; nedostatek s-ch funkcionářů; ten lid (je) s. ke všemu umění (Něm.); přísl. schopně: řídit, provést (něco) docela s. obratně, dobře; podst. schopnost, -i ž.: s. práce; s. k přemýšlení; – (čast. mn.) organizační s., s-i nadání, talent, vlohy; s-i ke studiu; v. též neschopný