skončiti dok. (3. mn. -í) ke končiti 1. (co; ~) zakončit, ukončit (op. začít): s. úkol, rozhovor, přípravy, práci; s. studie dokončit; s. školu vychodit; s. schůzi, vypravování; s. válku; s. spor; tím jsem skončil (řečnický obrat); považuji záležitost za skončenou 2. euf. zemřít, zahynout: skončil v mukách; s. sebevraždou 3. (kde; řidč. jak) ke konci se někde octnout, někam se dostat (zprav. do něj. nepříjemné situace), nějak (zprav. nepříznivě) dopadnout: s. v kriminále; s. v soutěži na posledním místě umístit se; jen abys neskončil špatně; sport. publ. míč skončil v síti 4. (s čím) skoncovat 2: skončil jsem s tím; skončiti (se) dok. ke končiti (se) (op. začít) 1. dospět ke konci: válka (se) skončila; lhůta brzo skončí vyprší; prázdniny už skončily uplynuly; pěšina v polích pojednou skončila; jízdy do Prahy skončily přestaly 2. zprav. skončiti (jak; jak s kým) dospět nakonec k něj. výsledku: utkání skončilo nerozhodně; pokus skončil nezdarem; tohle špatně skončí dopadne; dobře to s ním neskončilo