skutečný (*skuteční Zey. aj.) příd. 1. takový, kt. je, existuje; reálný 1 (op. neskutečný, nereálný, pomyslný): s. stav věcí faktický, skutkový (op. předpokládaný, předstíraný, domnělý); s-á událost kt. se stala (op. vymyšlená); ve s-ém životě se to nestane; s-é výlohy; tato práce je s-m výsledkem naší snahy konkrétním; odb. opravdu naměřený: s. rozměr; s-á velikost, délka; s-é napětí; s. výkon; s-á hodnota; fyz. s. obraz (v optice) kt. lze zachytit na stínítku; s. plyn vyskytující se ve skutečnosti, reálný 1, nedokonalý (op. ideální 3, dokonalý 1) 2. takový, kt. má příslušné vlastnosti v nejvyšší míře: s-á pravda zaručená, nepochybná, bezpečná; s. pokrok; je to s-á katastrofa opravdová; lékař dělá s-é divy; byl s-m mistrem ve svém oboru; mít s. zájem o věc; s-é drahokamy pravé; zpodst. skutečno, -a s.: kniž. rozpor snu a s-a (Pražák); přísl. skutečně opravdu, doopravdy, vskutku: tak se to s. stalo; s. jste ho viděli?; je s. nemocen; s. znamenitý oběd; tohle jsem s. nečetl věru; podst. skutečnost v. t.