smůla, poněk. zast. a odb. smola, -y ž. 1. přirozená n. (teplem) upravená pryskyřice; černá, lesklá hmota získávaná pův. ze dřeva: ztuhlé kapky smůly (na kmeni stromu); lepkavá s.; (polínko) hořelo jako smůlou namazané (Staš.); bednář vylévá sudy smůlou; rozžal smolou napuštěné koště (Něm.); kotle s vařící smůlou; on (pán) má hrad, my (sedláci) hořící smolu (Vrchl.) (jako zbraň); tam (v pekle) plane síra a smola (Erb.); – ševcovská s.; černá smola, co si herci přilepují na zuby (K. Čap.); vlasy černé jako s.; zast. kousky sladkého dřeva neb sladké smůly (Něm.); zbož. bednářská, pivovarská smola; chem., tech. smola složitá směs organických látek vznikající jako zbytek při tepelném zpracování (destilaci) dřeva, uhlí n. dehtu 2. jen smůla nezdar, neštěstí: životní s.; to je hrozná s.; mít smůlu; mít s něčím smůlu nemít úspěch; měl v životě samou smůlu nic se mu nedařilo; s. se mu lepí na paty, lepí se na něj s. nic se mu nedaří; protrhnout, prorazit smůlu začít mít štěstí; expr. zdrob. k 2 smůlička, -y ž. (Konr.)