směr, -u m. 1. myšlená linie, v kt. se děje něj. pohyb: řídit s. lodi; zjistit s. větru; změnit s. cesty; s. pochodu, letu; cesta měla rovný s.; sedět ve směru, proti směru jízdy; zadívat se, jít tím směrem; v tom směru je Brno; dal se směrem na východ, k východu, napravo; blížil se směrem od náměstí; ptáci lítali všemi směry; přen. dát s. životu (Ner.); rozmluva vzala jiný s. začalo se mluvit o něčem jiném; geom. množina všech přímek navzájem rovnoběžných; geol. s. vrstvy průsečnice vodorovné roviny s nakloněnou vrstvou 2. zaměření: škola textilního směru; působili na chlapce ve směru národním i náboženském (Jir.); romantický s. smýšlení (Zey.) ráz, způsob; udávat s. listu; mladí jsou výbojnější ve směru lidského pokroku (Fuč.); zeměd. chovný, užitkový s. zaměření chovu k plemenným n. jatečným účelům 3. ve spoj. v tom (jistém, jednom ap.) směru poněk. zast. a kniž. v té (jisté, jedné ap.) věci: ve mnohém směru jsme dávno mohli být tam, kde jsme teprv dnes (Ner.) ohledu; v mnoha směrech má kritika pravdu; doplnil program v tom směru, že... (Mach.); v tom směru se o něho nebojím co se toho týče; v žádném směru to nepřipustím v žádném případě, naprosto ne 4. souhrn názorů a zásad, kt. se po jistou dobu uplatňují ve vědě, v umění a v politice: postavit se proti školám a směrům; vládnoucí s. v malířství; literární, hudební směry; různé politické směry; revoluční směry; levý s. mezi inteligencí; socialisté všech směrů; expr. zdrob. k 3 směreček, směříček, -čku m. (6. mn. -čcích, -čkách)