struktura [-úra], -y ž. (z lat.) poněk. kniž. 1. způsob složení, vnitřního uspořádání něj. látky (projevující se zprav. její členitostí): s. dřeva; s. papíru, tkaniny; zkoušení s-y materiálu; chem. vzájemná vazba atomů n. atomových skupin; miner. krystalová s. vnitřní stavba krystalů; geol. charakter horniny daný rozměrem, tvarem a spojením horninotvorných nerostů, sloh 1: s. zrnitá, oolitická (seménková), porfyrická; celistvá s.; hut. s. oceli, litiny; vláknitá s.; zeměd. drobtovitá, krupnatá s. (půdy); stav. charakter povrchu stavebního materiálu: s. omítky, kamene; bot. s. buněčné plazmy, škrobového zrna 2. účelné uspořádání prvků, částí n. složek něj. celku (zprav. podle jednotícího principu); stavba 5, skladba 2: s. lidského těla; růst a s. organismů; s. jazyka; skladebná s. uměleckého díla; s. děje kompozice; zvuková s. veršů; s. vyučování rozvrh; úč. s. účtu obsah účtu jako podklad pro třídění (účtů); zeměd. s. stáda složení 3. vnitřní uspořádání a zprav. též stupňovitá výstavba společenských útvarů; organizace 1: s. odborového hnutí; s. zdravotnictví; výrobní s. průmyslového podniku; třídní s. kapitalistické společnosti; s. socialistické výroby; hospodářská s. země; s. zemědělského družstevnictví; organizační s. národních výborů 4. soustava vnitřních vztahů účelně organizující jednotlivé složky kulturního útvaru v ústrojný celek; kulturní útvar jako celost takovou soustavou vztahů vzniklá: poznání s-y básnického díla; pojem s-y je osnován na vnitřním sjednocení celku vzájemnými vztahy jeho složek (Muk.); – básnické dílo jako estetická s. (Muk.); včleňování struktur nižšího řádu do struktur řádu vyššího; filos. uspořádání a vnitřní souvislost částí daného celku; psych. psychický útvar, jehož složky jsou jednotícím principem organizovány ve vyšší celek; jaz., liter. jazyková soustava vytvářená vzájemnými vztahy složek; jazykový, literární n. estetický celek; strukturní, strukturný v. t.