tedy (ob. teda) přísl. 1. (též *tedyž Erb., *tedyť Sab.) vyjadřuje, že něco vyplývá z děje n. z faktu předcházející věty jako jejich následek, důsledek: jestliže sis to myslel, t. ses zmýlil tak II 2; nenutím tě, zůstaň t. doma; chceš-li něco dokázat, t. se uč pak; nic neví, ať t. mlčí; kdy se sejdeme? t. zítra; co jste tím t. myslel?; to byla t. chyba ovšem, samozřejmě, zajisté, jistě; ve spoj. tedy dobrá, tedy ano ap. vyjadřuje souhlas, přitakání, svolení, zvl. po předchozím váhání, zdráhání ap.; nuže dobrá, nu: t. dobrá, udělejte to 2. (též †tehdy Pal., Heyd.) vyjadřuje vybídnutí, výzvu; nu 1, nuže 1, tak III 2: tak t., pobízel zeman (Jir.); jak t.?; začněme t.! 3. (v oslabené citosl. platnosti) vyjadřuje důvěrný vztah mluvčího k výpovědi, zdůrazňuje významový n. citový obsah věty n. větného členu; ob. s pokleslým význ. vysvětluje, doplňuje n. uvádí výpověď; totiž, to jest, jako II 4: bylo by to t. hezké; to jsem t. rád opravdu, skutečně; t. tohle?; to je t. nesmysl!; to t. promiň; – ob. když byl někdo v otcově, teda Mikulášově, hospodě (John)