terén, -u m. (6. j. -u, -ě) (z fr. driv. lat.) 1. úsek zemského povrchu ve své členitosti; krajina ve volné přírodě: neschůdný, nesjízdný t.; neurovnaný t. staveniště; těžko dostupný t.; lesnatý, kopcovitý t.; členitost, nerovnost t-u; cvičný t. pro horolezce; lyžařský t.; bitevní t. (Neff) pole; – hledět střílnami do t-u (Bran.); pracovat v t-u venku, ve volné přírodě; – neznat t., přen. nebýt seznámen se situací, s prostředím, s podmínkami, s poměry; zkoumat, zkoušet t., přen. zjišťovat situaci, možnosti; přen. ust. spoj. ovládat, ovládnout t. mít vrch, nabýt převahy v něčem, nad někým; geol. sesuvný t.; voj. bojový, cvičný t.; zamořený t.; tankový t.; průzkum t-u 2. hovor. pracovní oblast na venku (zprav. mimo hlavní n. velké město); místo výskytu urč. přírodního n. společenského jevu: poslat lékaře z kliniky do t-u; filmovat v t-u; – entomologický, nářeční výzkum v t-u; kartografické práce v t-u; terénní (*terénový Klost.) příd.: t. nerovnosti; t. poměry; t. práce; t. jízda; t. vůz; – t. výzkum; sport. t. závod prováděný ve volném terénu, v přírodě: motocyklový, cyklistický t. závod; t. běh; t. jezdec, závodník