trasa, -y ž. (z něm. driv. fr.) 1. odb. směrové a výškové vytyčení komunikace n. jiného technického díla; publ. směr vůbec: t. dálnice, železnice, průplavu; silniční t.; vytyčovat, vést trasu; – postupovat na trase plynárna Severní nádraží (Bran.); přen. t. naší cesty k socialismu (Lid. nov.) 2. dopr. spojení s určeným směrem mezi výchozím a cílovým místem: t. jízdy, přesunu 3. dráha 2, 1 (často rozestavěná), trať 1, 2, cesta 2: urovnat trasu a položit koleje; na trase kopali lidé (K. Čap.); turistická t.; velká karavanní t. (Hoffm.)