výpověď, -di ž. (mn. 3. -dím, 6. -dích, 7. -ďmi, -dmi) 1. slovy vyjádřené sdělení něj. osoby před úřadem n. soudem o skutečnostech jí známých; tvrzení I; řidč. vyjádření o něčem vůbec: učinit v. o tom, co se stalo; v-i svědků se rozcházely; trvat na své v-i prohlášení, výroku; odvolat, odpírat v.; – řidč. obraz je malířovou v-í o světě; ty cynické v-i (Ner.) řeči; práv. svědecká v.; v. obžalovaného; v. stran; jaz. základní jednotka jaz. projevu tvořící formálně (též zvukově n. graficky) i obsahově relativně uzavřený celek (nemající ev. mluvnickou stavbu věty); řidč. konkrétní věta 2. zrušení právního n. jiného poměru; písemnost o tom svědčící: dát, dostat v.; měsíční v.; v. na hodinu s okamžitou platností; v. z bytu; odejít ze zaměstnání bez v-i; lidé pokrokoví ze zásady a nikoli jen na v. (Z. Nej.) chvilkově, dočasně; dostal poštou v.; v. měl napsanou už dva měsíce; práv. v. plné moci; v. z pracovního poměru; soudní v.; peněž. v. vkladu požadavek vkladatele o vyplacení vkladu ve stanovené lhůtě 3. řidč. zast. vypovědění 1, vyhlášení (boje ap.): v. války (Rais); v. boje na život a na smrt (Vrchl.); beze vší válečné v-i (Ner.) †4. soudní výrok, rozsudek 1, ortel 1: v. porotců (Něm.); v. soudu (Herb.)