větev, -tve ž. 1. část stromu n. keře vyrůstající z kmene; haluz: listnatá, suchá v.; ulomit v.; prořezávat větve ovocných stromů; ptáci hnízdící ve větvích v koruně; vyšplhat se do větví stromu; připadat si jako suchá v. (Č. Jeř.) zbytečný, neužitečný; přen. zast. literatura zase větve vyráží (Jir.) začíná vzkvétat; uřezává si v., na které sedí jedná tak, že mu to v budoucnosti přinese škodu; bot. postranní část stonku n. kořene: dřevnaté větve stromu; bylinné větve vytrvalých rostlin; květonosné větve (v květenství) 2. část něčeho, co vybíhá jako větev stromu do strany (ve význ. 2); odbočka 2, rameno 3: kanál, vodní proud dělící se ve tři větve; v. pohoří; anat. v. dolní čelisti; geom. v. hyperboly; dopr. v. křižovatky obloukové propojení křižujících se komunikací; tech. lanová v. (u výtahů a těžních klecí) visící část lana; elektr. odbočující část vedení; skupina prvků n. zařízení zapojených v sérii mezi dvěma uzly elektr. obvodu: v. zpětné vazby; v. regulačního obvodu 3. skupina, část něj. společenského celku (národa, rodu ap.); složka 2: jižní v. slovanská; v. Vítkovců z Krumlova; pochází z jihočeské větve rodu 4. jedna z částí tvořících něj. celek vůbec; složka 1: učitelská a odborná v. studia; zdrob. k 1, 2 větévka (*větývka v. Mrš.), větvička, -y ž.: v. stromu, keře snítka, ratolest; – nervová vlákna se rozbíhají ve svalech v jemné v-čky; příd. větvičkový: v. ornament