varianta, -y ž., řidč. poněk. zast. variant, -u m. (6. j. -u) (z lat.) pozměněná podoba urč. tématu, typu ap., obměna: písňová v.; v-y čtení rukopisů; nové v-y na starý námět variace 1; pověst v nejrůznějších v-ách; oba v-y jediné myšlenky (Vrchl.); jiná v. typizované stavby typ; biol. individuální odchylka od normálního stavu; jaz. hlásková v. výslovnostní diferenciace fonému, kt. není významotvorná a vznikla okolím hlásky n. může být podmíněna stylovou příslušností projevu: kombinatorní v.; poziční v.; tvarová v.; stylistická v.; – textová v. čtení 3, různočtení; horol. obměna na urč. úseku při výstupu; variantní, variantový příd. řidč.: v-ní řešení projektu; v-ová studie; podst. variantnost, -i ž. řidč.: jaz. v. normy