vid, -u m. (6. j. -u) 1. řidč. kniž. způsob vidění, nazírání, posuzování: herecký, malířský, básnický v.; myšlení a v. třídy (Kop.) 2. poněk. zast. kniž. pohled 3, podívaná 1: v. kouzelný byl na řeku (Zey.); byl podzim, to doba smutných vidů (Ner.); běžné ve spoj. není (ani) vidu ani slechu (po kom, čem; *o kom, čem Něm., Jir.) není vidět ani slyšet někoho, něco, není ani stopy po někom, něčem: nebylo ani vidu ani slechu po človíčku 3. poněk. zast. kniž. zrak: ztrácel sluch i v. (Hál.); zvlášť pronikavý v. (Sez.) 4. poněk. zast. kniž. podoba 4, ráz I 5: příroda přečarovného vidu (Čap.-Ch.); byly tři vidy, v nichž se tento muž vyskytoval (Vanč.); miner. vlastnost nerostu, že se v tenkých řezech jeví buď průhledný, n. neprůhledný n. průsvitný: v. nekovový, kovový, polokovový; chem. charakteristická forma prvku n. sloučeniny 5. jaz. schopnost slovesa hlavně slovanského vyjadřovat jistými prostředky dokonavé a nedokonavé (popř. příznakově násobené a nenásobené) pojetí téhož děje