vrchol, -u, zast. -e m. (6. j. -u, -e, zast. -i) 1. nejhořejší, nejvyšší část něčeho vysokého a zprav. se zužujícího; vrcholek, vršek, vrch 4: v-y hor; v. topolu, věže; zlomený v. stožáru; zast. v-e hájů palmových (Něm.); slunce na v-i nebes poledne (Jir.); zeměp. nejvyšší bod hory n. horského hřbetu; geol. v. vrásy nejvyšší bod antiklinály n. nejnižší bod synklinály; geom. společný bod ramen, stran ap.: v. úhlu, mnohoúhelníku, mnohostěnu, kužele; význačný bod křivky n. plochy: v. kuželosečky, elipsoidu; tech., voj. v. dráhy střely bod, v kt. dosáhne střela své největší výšky; bot. vzrostný v. (stonku, kořene) koncová část tvořená dělivými pletivy, vegetační; les. horní část koruny stromu 2. největší, nejvyšší míra, stupeň něčeho, svrchovaný stav něčeho; vrcholení, vyvrcholení: v. radosti, štěstí, dokonalosti, nevkusu, drzosti; být na v-u sil, slávy, kariéry, blaha; v. lázeňské sezóny; v. léta; chrám je v-em gotického stavebního umění; slavnost stoupala k svému v-u (Řez.) vrcholila; bouře (napětí, krize ap.) dosáhla (dostoupila) v-u; zř. dnes má v. kritika, která... (Vrchl.) má vrch, převládá, vítězí; zdrob. vrcholek, vrcholec v. t.