- šum, -u m. 1. směsice nejasných zvuků, jaké vydává na př. prudce tekoucí voda, stromy ve větru a p. Šum vody a zpěv ptactva oživoval jedině panující vůkol tichost. Něm. V tichu bylo slyšet tlumený šum. To šumělo Labe. Kun. Jak často, země, jsem se zadumal nad šumem hvozdů tvých. Vrch. V stříbrném jasu měsíce tajemnými šumy dýchá noc. A. Mrš. Čarovný šum jeho křídel zavířil Vídní. V. Mrš. Venku šum hlasů, které se pak vzdálí. Jir. Intonace je nesena hlavně samohláskami, u nichž mají tóny převahu nad šumy. Muk. Při velikém zesílení vynikne i šum zesilovačů. Týd. rozhl. V srdci kypí to jak vína šum. Heyd. Fon. neperiodické rozvlnění vzduchu vnímatelné sluchem. D ruch, hluk. Z městského šumu se vracel do horských samot. Mart. Chtělť nešťastný muž v šumu cizích končin hledati úlevy. Šmil. Toho dne bylo v domě u Žežulíků plno šumu. Rais. Po celé Florencii vzruch a šum, neb skončil Donatello sochu svou. Zey. D choditi šumem n. s šumem zast. šumařiti. Nemajetní chodili „šumem‚ jezdili od města k městu, vyhrávali od domu k domu. Nár. p. Bude jednou se šumem (s kolovrátkem) po světě chodit. Lid. nov.
- šum, -u m. 2. lid. pěna. Šum s polévky jsi už také sebrala? Kosm. To [cukr s vodou] se pak silně vaří, až vystupuje modravý šum. B. Mrš. D Lid. křís. Lák [na zelí] se potáhne šumem. Ozv.
- šum citosl. vyjadřující šumění. Moře šplounalo u samých nohou. Šum, — šum, jako by někdo tak poklidně spal. Golombek.
|