- Titan (vysl. tytán), -a m. (v řeckém bájesloví) jeden z obrů svržených Diem po urputném boji do Tartaru. Pověst o Titanech. Havl. Titani kdy spolu se s bohy utkávali ve zápolu. Vrch. D titán kniž. člověk, který se bouří proti božskému i lidskému řádu; člověk domněle vynikající nad druhé duševními vlastnostmi, duševní velikán, sr. titanismus. Sláva a čest titanům dneška. Skláníme se před nadčlověkem. iron. Dyk. Chtěl hned míti veliké a nestvořil ani malé; chtěl býti titanem a nebyl ani gnomem. Kar. Jeho [Zolovo] jméno bude řaděno k největším titanům ducha. Mach. Je skromný, žádný titan, nepovyšuje se nad nikoho. Herb. D předmět, věc obrovských rozměrů. Těch stromů titánů, jež trčely tu prve, jen nízký pařez teď a kořen vzpomíná. Klášt. „Hora“ [Etna], osamělý ten titan, koupal hlavu v étheru. Zey. Zool. druh ohromného tesaříka, Titanus giganteus.
|