- hřeben, -u m. nástroj na česání n. k ozdobě vlasů. Popadla hřeben, pročísla vlasy na spáncích. Herrm. Ženská, mající kostěný vysoký hřeben ve vlasech. Jir. D nástroj na strhování hlávek lnu, drhlen; nástroj na česání borůvek, brusinek a p. Bral po dvou hrstech [lnu] a skrze hřeben protahoval. Prav. Česala je [černé jahody] dřevěným hřebenem do džbánu. Svět. D hřeben, -u n. -e hřebenu podobný výrůstek na hlavě některých ptáků n. na hřbetě zvířat. Kohout, jehož hřeben na slunci rudě hořel. Jir. Mluvenoť o čeledi, že jí hřeben narůstá stává se drzou. Ehrenb. Srazím tobě hřeben, že oči vyvalovati budeš pokořím pýchu. Ehrenb. Zřel hřeben na hřbetě [hada]. Vrch. D hřeben, -u n. -e svrchní táhlá, vyčnívající část něčeho. Mezi očima nad hřebenem nosu naskočily jí kolmé čáry hněvu. Merh. Svítící hřebeny hasičských přílbic vynikaly z tmavého proudu lidstva. Rais. Hřeben vln se blýští. Vrch. Stav. nejhořejší vodorovná část střechy. Zem. hřeben horský úzký a zubatý hřbet pohoří. Bot. vochlice Venušin hřeben rod rostlin z čeledi okoličnatých (Scandix pecten Veneris). Zool. ptáci hřebenem opatření druh ptáků s obzvl. vynikající prsní kostí (Carinatae).
|