- harmonika, -y f. hud. druh hudebního nástroje. Harmonika foukací n. ústní jazýčkový nástroj, jehož tón se vzbuzuje dechem. Harmonika tahací n. ruční nástroj jazýčkový s klaviaturou a mechanickým přiváděním vzduchu. Hráti na harmoniku. Lid. Čím víc se vyptávala, jestli ho kolínko nebolí, tím více hrál na plačtivou harmoniku plakal. Herb. D Fam. co má záhyby jako měch harmoniky, co je zvarhánkovatělé, nerovné. Jal se nějak okázale ukládati stovku v lůno harmoniky přihrádkové rozkládací tobolky na papírové peníze. Šlej. Osmistupy musely se namnoze namačkaným lidem prodírat a tím stala se z průvodu, jak se vojensky říká — harmonika. Přít. D Hud. arch. soustava, způsob n. sloh harmonie. Harmonika jedná sice o rhythmizomenu tonů, totiž o jednotlivých tonech, intervalech a stupnicích, ale nikterak o rhytmu. Hostin.
|