- hrot, -u m. ostrý konec, špička, (špičatý) cíp. Hroty pík nad hlavami se sklonily. Jir. Hrot meče, střely, skaliska, věže. Hvězda s devíti hroty. Vrch. Od nepaměti stával mezník na zákopu právě proti hrotu jeho louky. Vrba. Anat. plicní hroty; hrot srdeční apex cordis. Bot. ostrá, krátká a tenká špička u listu. Tech. kuželový čep, kuželové zakončení součástí strojů, přístrojů n. nářadí. Hrot soustruhu, hromosvodu a p. Mysl. jednotné zaostřené ukončení lodyhy parohu (op. koruna). Geogr. vyvýšenina zaostřeného tvaru. Mat. bod, v němž křivka má dvě tečny splývající. Přen. Kam zaměřoval bájky hrot? pointa. Vin. Nevím, domyslila-li autorka svůj příběh až do hrotu do všech důsledků, do nejzazších konců. Sez. Brousíme co nejpečlivěji hroty umu svého. Šmil. Smrt neměla pro ni hrotu myšlenka na smrt ji neděsila. Zey. V srdci steré pochybnosti hroty ostny, bolestné, palčivé pochybnosti. Vrch. Výtky hrot. Vrch. Bodl ho nejeden hrot jedovaté narážky. Jir. Vycítil hrot výčitku, narážku. A. Mrš. V slovech paní K. vězel jistý hrot. Herrm. Jeho obavy byly často až chorobné, ve všem viděl hrot proti sobě samému. Mach. Ponenáhlu tupěl bolu hrot. Čech. Práce, boj a hladu hrot. Klášt. „No, peníze nejsou všecko,“ lahodil Žemla mistrové, aby ulomil hrot špičatým jejím poznámkám zmírnil, zeslabil poznámky. Herrm.
|