- meč, -e m. bodná n. sečná zbraň, po jedné n. poobou stranách ostrá, s ostrým bodcem. Královic připásal sobě k boku meč. Erb. Ctibor sťat jest mečem na Petříně. Tomek. O Kokoškové bylo známo, že má jazyk jako meč ostrý, kousavý, štiplavý. Šmil. Její jediný pohled jako ostrý meč pronikl Váchovi duši a srdce. Šmil. [Otakar II.] musel 1278 opět sáhnouti k meči dáti se do boje. J. Vlč. Otče můj, jestli bezprávně tasím tento meč [proti caru Borisovi]‚ tedy mne rozdrť podnikám boj. Mik. [Kladští] opásali se mečem proti nenáviděným kacířům. Pal. Ustál. sp. Nad hlavou visí nám Damoklův meč státní němčiny hrozí nám státní němčina. V. Mrš. [Petr Vok] byl posledním po meči svého starobylého rodu posledním mužským potomkem. Jir. Děd [paní radové] po meči býval ředitelem panství s mužské strany. Klost. Napíšu do svého testamentu, aby ti připadl [prsten]‚ až můj rod po meči a po přeslici vymře mužským a ženským potomstvem. Zey. Trpělivě se sedmi meči v těle čekala na jeho návrat s drásavou bolestí. Maj. Let. ostré, úzké křídlo letadla. D válka, boj, násilí. Byly [panu Zbyňkovi] soudy proti mysli, tu by byl nejraději, aby po starším způsobu meč rozhodl. Jir. Mořem a mečem nehyne tolik lidí jako vínem a pálenkou. Tablic. Vy proti moci té jste mečem povstali. Vrch. Kdyby se nebyli [Čeští bratří] mečem a ohněm násilně potlačovali, tož by snad teď nebylo rozdílu mezi lidmi popravami a upalováním, hrubým násilím. Svět. Nová říše se tedy musí vytvořit mečem. Přít.
|