- oblouk, -u m. oblé zakřivení, zaoblení. Koně nad břicha zablácení táhli, až se jim hřbety do oblouku prohýbaly. Jir. Dvě duchaplné oči, nad nimiž se obočí klenulo obloukem triumfálním. Čech. Rozkládala se v záři podzimního slunce v širokém oblouku malebná krajina. Šmil. Obloukem snesla se k zemi hvězda. A. Mrš. Ruka se zakývla v oblouku. Ner. Oblouk modrých nebes přikrývá shora pohádkovou scenu. Mach. Geom. část křivky ohraničená dvěma body. Oblouk kruhový, eliptický a j. Astron. část největšího kruhu na nebeské sféře. Oblouk denní, oblouk noční část dráhy tělesa nebeského nad obzorem. D věc oble zakřivená, zaoblená. Gondole projela jedním z oblouků viaduktu železničného. Ner. Na tomto podloubí, skoro pod prostředním obloukem, sedá paní Naninka. Tyl. Hlavní vrata hřeby pobitá s klepadlem a na vrchu v oblouku s mřeží pěkně kovanou. Jir. Nad staré pne se kořeny z kapradí oblouk zelený. Hál. Stav. nosná zakřivená konstrukce pnoucí se nad otvorem mezi dvěma podporami. Archit. oblouk vítězný brána s jedním n. třemi průchodními oblouky, vystavěná na oslavu vítězství. Anat. oblouk jařmový část lebky obratlovců. El. tech. (elektrický) oblouk vodivé spojení vznikající mezi konci vodiče při přerušení proudového okruhu. D Řidč. kruh. A u myšlenky jste se jistě nezastavila! Proskakovala jste každou jako krasojezdkyně hedvábným papírem polepené oblouky. R. Svob. Jeden [hoch] honí oblouk, ale ne venku — po pokoji. Svob.
|