- ohyb, -u m. ohnutí, ohýbání. Vytáhne z ňader dlouhý nůž, který jedním ohybem zlomí. Klicp. Ohyb [hydraulickým lisem] děje se jako při ruční práci část po části. Naše d. Fys. zjev, který vzniká, jestliže na těleso podepřené n. upevněné působí vnější síly snažící se těleso zakřiviti; přetvoření tím vzniklé. Pevnost, pružnost v ohybu. Namáhati na ohyb. Zjev, který vzniká, narazí-li vlnění na nějakou překážku, za níž se šíří ve změněněm směru, difrakce. Ohyb světla, zvuku, elektronů a pod. D něco ohnutého: záhyb, zákrut, zatáčka, ohbí. Libeň leží na pravém břehu Vltavy při náhlém ohybu jejím. Zap. Pak mi za ohybem cesty houští vesnici zakrylo. Čech. Maretík chvilku postál za ohybem hradby. Vrba. Vzav z kouta hůl s velikým ohybem, hrčivě se zachechtal. Rais. V loketním ohybu visel mu na paži deštník. Rais.
|