- slib, -u m. projev vůle, jímž se nekdo zavazuje k nějakému jednání, daru a pod. Obdržela od své sestřenice slib podpory. Vach. Vyřiď Viktorce, že odcházím, nikdy ale nezapomenu na svůj slib. Něm. Přišly mu na mysl i všecky sliby, které tenkráte Bohu učinil. Jir. Pakli bych zrušila tento slib daný, ať do roka přijde na mne trest. Rais. Hejtman hradu učinil slib poslušenství v ruce nejvyššího purkrabí. Rez. Ach, kdo té lásky sliby zruší, běda, běda jeho duši. Čel. Vespolek si pravice tiskli na slib, že zachovají v tajnosti, o čem dnes rokovali. Jir. Slíbil, že bude klidný; dostojí svému slibu. Dyk. Zrazovala mne, abych nevěřil panským slibům. Dyk. Složila v klášteře svatojiřském slib věčného panenství. Tyl. U oltáře si vyměnili slib a prstýnky. Don. Sliby — chyby. Přísl. Přen. „Dolina“ voněla půdou, vlhkem a slibem příštích úrod. Vrba. V činohře byl velikým slibem do budoucna nezkrotný talent krásné Marie Pospíšilové. J. Kvap. Círk. dobrovolná, Bohu učiněná přípověď, kterou se člověk pod hříchem zavazuje, že vykoná něco Bohu milého. Slib čistoty, chudoby. Práv. projev vůle, jímž se někdo zavazuje k plnění, opominutí n. k určitému chování. Slib poručenský, znalecký, služební; slib manželský; slib věrnosti.
|