- spor, -u m. projevy nesouhlasu, rozdílných názorů n. zájmů, rozepře, konflikt, hádka. Král má kruté spory s Vratislavskými. Jir. Záhy povstávaly spory mezi papežem i sborem. Pal. Nejtužší spor veden, jak obyčejně, o transsubstanciaci. Pal. „Malbu“ přijal, o honorář však povstal spor. Jir. Rozmluva mezi manžely byla podobná sporu. Ehrenb. Byl jsem přítomen vášnivému sporu, zda odzemek je starší a původnější maďarského čardáše. Lit. noviny. Nebylo rozprávky, aby nepřišel do sporu s Vaňkem. Jir. Velmi živě bavil se [zástup] sporem strážníka s vypalovačem rachejtlí. Čap. Ch. Hle, pane hrabě, jste na sporu, kam se přichýliti máte na rozpacích. I. Klicp. Je beze sporu, že v továrně musí lidé hodně pracovati a intensivně pracovati je nesporné. Přít. D nesouhlas, nesrovnalost, neshoda věcí, rozpor. Volal po vyvrácení těch důvodů, které hlavu jeho přivedly se srdcem v očividný spor. V. Mrš. Neruda sám vycítil tento charakteristický spor překypělého svého citu s kritikou svého rozumu. Kar. Tragický spor musíme definovati značně všeobecně jako spor dvou mravních povinností. Hostin. Skáče [diletant] od jednoho polu k druhému přes vnitřní spory lehce. Vrch. D soudně projednávaná rozepře. Rozsudek o sporu panímámy Boučkové se zetěm Konopáčem zněl, že povinností Konopáčovou není mléko do Ostružinova dodávat. Rais. Právní přítel nepobídl [Annu] ke sporu. Jir. Práv. jednání dvou n. více stran před úřadem (soudem) za účelem odstranění sporných skutečností mezi nimi.
|