- větev, -tve f. část stromu n. keře, vyrůstající obyč. z kmene, haluz, ratolest. Těla vyvrácených stromů visela ve větvích a z trouchniviny zvedal se nový peň. Vanč. [Jablek] byly na řídkých, zpola již bezlistých větvích celé růžence. Rais. Strnadi se honili po zasněžených větvích. V. Mrš. Kmen svatý dubu nechá k nebi čnět, kol do kola mu větve oseká. Vrch. Po kamení plazily se malebně dlouhé a ostnité větve ostružiníku výhonky. Šmil. Po celý život jsem si připadal jako suchá větev, jako kámen na cestě zbytečný, překážející. Č. Jeř. Ženich jako Klenka, až bude doktorem, nevisí na každé větvi je vzácný. Šmil. Přen. Naše literatura poznovu zase větve vyráží začíná se rozrůstat. Jir. Bot. útvar původu osního n. kořenového (kořenové větve, kořeny postranní) vznikající postranním rozvětvením hlavní osy, hlavního kořene. D část, složka národa n. rodu a pod. Z nich [Polabanů] opět větev nejvýbornější, to jest taková, která nikdy z boje neustupovala a svůj mrav opatrně střehla, byli Stodorané. Vanč. Během času rozštěpil se [jazyk indoevropský] ve větve. Větví těch je známo devatero. Geb. Víme, že u šlechty větve pobočné bývají odbyty poměrně chudě, aby hlavní majetek všechen mohl zůstati soustředěn v rukou větve vládnoucí. Hol. Báseň tato uvádí nám smělými rysy bujný život nešťastné větve lidského pokolení — cikánů. Ner. D odbočka, rameno, složka něčeho. Jedna větev pohoří zabíhá k Vacovu horský hřbet. Něm. Mřížkové předpětí pro koncovou triodu vzniká na zařazené části žhavicího reostatu, který je zapojen v záporné žhavicí větvi vodiči proudového okruhu. Rozhlas. Ta [žurnalistika] se odloupla od cechu básnického i od cechu vědeckého co větev volná. Ner. Což teprva díme o Moravě, což díme o ostatních větvích státní správy! Havl. Pokračuje se v kodifikaci různých větví právních. Krč. Mat. geom. část křivky, vymezená singulárními n. nevlastními body. Mysl. větve parohů.
|